GEAS Ženy které studují Zemi

Katia Krafft Na okraji vulkánu Majestátnost sopek odedávna uchvacuje lidi všech kultur. Sopky hrály ze zcela jasných důvodů hlavní roli už v prastarých mýtech a legendách, které se snažily zdůvodnit jejich hrozivost a smrtící krásu. Katia Krafft nebyla imunní vůči tomuto půvabu a její odvaha, směřující k co nejbližšímu sepětí se sopkami nám dala bezkonkurenční vědecký odkaz. Katia Conrad se narodila ve francouzském Alsasku v roce 1942. Během svých dívčích let zhltla naprosto všechny informace o sopečné činnosti, které jí přišly pod ruku. Její matka byla učitelka, otec dělník a neměli o geologii žádné povědomí. Ale vzali ji na Sicílii, kde mohla – poeticky řečeno – uhasit svou žízeň po sopečných velikánech pohledem na Etnu, Stromboli a Vulcano. Studovala na Štrasburské univerzitě, kde se specializovala na fyziku a geochemii. Byla zvědavá a systematická a poštěstilo se jí, že sopečné činnosti se týkalo už její první zaměstnání. V té době se také seznámila se svým budoucím manželem, Maurice Krafftem. Byl to geolog, který stejně jako Katia vyrůstal ve snech o sopkách. Jejich osobní a profesní životy tak obrazně splynuly v jeden. Katia a Maurice zasvětili svůj život cestování na všechna místa na světě, která slibovala bezprostředně hrozící sopečnou erupci. S fotopřístroji a kamerami se stali pionýry v dokumentování sopek, často s tekoucí lávou v patách. Věděli, že jejich vnímání rizika je přebito vášní pro sopky. Jakoby byli vábeni zpěvem bájných sirén, bez váhání podstupovali nebezpečenství, ze kterých by kdokoli jiný prchl. Říkali, že někdy ani nebyli schopni dokumentovat a jen bezhlesně stáli, hypnotizování horkem a lávou. Na začátku to celé vypadalo jen jako výstřednost, ale s postupem doby, jak dokumentovali další a další sopečné erupce, na sebe strhávali pozornost vědecké komunity, veřejnosti a dalších autorit. Díky vzorkům sopečných plynů a láv mohli provádět důležitý výzkum a díky vědecké činnosti se stali ještě proslulejší. Říkali jim sopeční ďáblové. V posledních letech života pracovali v informačních kampaních týkajících se vulkanických rizik, na vývoji poplašných zařízení a zařízení pro poskytování pomoci. Jejich dokument o zničujících následcích erupce sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii v roce 1985 pomohl přesvědčit rozhodovací orgány Filipín, aby v roce 1991 nařídily evakuaci okolí sopky Pinatubo, jež vykazovala zjevné známky blížící se obrovské erupce. Evakuaci se podařilo dobře zorganizovat, čímž byly zachráněny tisíce životů. Tehdy se po více než dvou stech letech klidu probudila sopka Unzen. Katia a Maurice jako obvykle zanechali všeho a odcestovali do Japonska filmovat to, co odhadli jako „nejnebezpečnější erupci, kterou kdy kdo viděl“. Měli už určité srovnání, neboť byli v průběhu své pětadvacetileté kariéry svědky více než 150 erupcí. Ačkoli byli už tak zkušení a velmi obezřetní, zemřeli při své dokumentaci sopečné aktivity. Z našeho pohledu jde o nespornou tragédii, ale také je třeba říci, že zemřeli tak, jak se rozhodli žít: spolu a co nejblíž sopkám. To, co je smrtelně nebezpečné, není žádná bezstarostná zábava: ale v tuto chvíli na to nedbám. 35

RkJQdWJsaXNoZXIy MTcxMDUyNQ==