Marie Tharp Oceánské dno osvětlila paprsky poznání V historii výzkumu se stává, že jedinec s očividně „divokým“ odborným názorem zbortí dosavadní náhled na výklad jevů. Marie Tharp čelila předsudkům a přezírání během své práce, kterou pro nás odhalila dění na oceánském dně. Marie se narodila v Michiganu (USA) v roce 1920, do rodiny, kterou spojovala láska k vědě a k psaní. Chtěla se věnovat studiu literatury, což v její kulturní oblasti tehdy mohli dělat jen muži. Místo toho tedy vystudovala angličtinu a hudbu. Moc se netěšila na to, co tehdy vzdělané ženy čekalo: živit se jako učitelka, sekretářka nebo zdravotní sestra. Zvolila si tu první možnost. Avšak události roku 1943, konkrétně útok na Pearl Harbor, vtáhly USA do 2. světové války a v hospodářství nastal nedostatek mužů. Tehdy se ženám otevřely nové možnosti profesního uplatnění. Marie vystudovala ropnou geologii a pracovala řadu let v průmyslu jako „první dívka naftové gelogie“. V roce 1948 tuto práci opustila a zkusila štěstí v New Yorku. Ačkoli měla magisterský titul z geologie a matematiky, sehnala jen místo kresličky na Kolumbijské univerzitě. Během následujících let studené války USA vynaložily velké množství financí na výzkum oceánů a Marie se stala spolupracovnicí geologa Bruce Heezena. Studovali spolu oceány v rámci tajných vojenských účelů. Za nějaký čas začali mapovat dno Atlantského oceánu a při této činnosti spolupracovali celých 25 let. Bruce získával data přímo na lodi a Marie je interpretovala na pevnině. Tehdy totiž bylo nepřípustné, aby posádku příslušné lodě tvořily i ženy. Když v roce 1953 konstruovala mapu atlantského středooceánského hřbetu, všimla si trhlin, které podle jejích výpočtů byly enormně rozsáhlé a evokovaly vzhled riftového údolí. Protože jí bylo jasné, že toto zjištění je průlomové z hlediska názoru na danou oblast, kontrolovala výpočty několikrát. Bruce Heezen na počátku její návrh interpretace oblasti jako riftového údolí odmítl jako „holčičí řečičky“. Po několika letech odborné diskuse a po objevu dalších faktů, které podpořily její teorii, ustoupil a uznal, že měla pravdu. Objev riftového údolí byl důležitý také proto, že podpořil tehdy novou teorii kontinentálního driftu (a oslabil teorii expandující Země). K mapě severního Atlantiku přibyly mapy Atlantiku jižního, oceánů Indického a Antarktického a nakonec v roce 1977 byla sestavena celá mapa oceánského dna. A tak pro nás oceány už nikdy nebudou jen motónní modrá barva na mapě. Její mapy zcela změnily geologické myšlení a otevřely cestu teorii tektoniky litosférických desek. Přesto byl její přínos zneviditelňován a vědecká komunita ji řádně docenila až v 90. letech 20. století. Marie Tharp nikdy neustoupila ani nebyla roztrpčena, protože věřila, že dostala do rukou vzrušující výzvu: „…světle modré plátno, které bylo třeba namalovat mimořádným způsobem, fascinující puzzle, které bylo třeba poskládat. Bylo to něco, co se stane jednou za život – jednou za celou historii lidstva – velká příležitost pro kohokoli, ale opravdu maximální příležitost pro ženu ve čtyřicátých letech”. A Marie vědela, jak tuto příležitost uchopit a rozvinout. Vynaložila jsem hodně času na vytvářením map, které by podpořily mou argumentaci. Pořád totiž platí to staré pravidlo, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. 28
RkJQdWJsaXNoZXIy MTcxMDUyNQ==