Inge Lehmann Tlukot kamenného srdce Země Vynález moderního seismografu v roce 1880 způsobil, že se předchozí představy o nitru Země zhroutily jako domeček z karet. Zanedlouho, tedy ještě v době, kdy bylo pro ženu takřka nemožné pracovat ve vědě, se narodila budoucí vědkyně, která zformuluje zcela nový názor na „poslední velkou neznámou“: otázku struktury zemského jádra. V roce 1888 se do prominentní kodaňské rodiny narodila její budoucí nejvýznačnější členka: Inge Lehmann. Dívenku vzdělávali v rovnostářském prostředí smíšené a moderní školy. Toto prostředí, zcela anomální v tehdejší době, umožnilo Inge plně rozvinout vlastní potenciál. Nemohlo ji však ochránit před obvyklými soudobými zvyklostmi, kterým musela čelit v nadcházejících letech. Matematiku studovala na univerzitách v Kodani a v Cambridge. Po ukončení studia pracovala v pojišťovací společnosti. V roce 1925 však dostala jiné zaměstnání – byla najata, aby uvedla do provozu první seismologické observatoře v Dánsku a Grónsku. Díky tomu se začala specializovat na seismologii. Tyto oblasti Země jsou prakticky aseismické. Jak ale Inge Lehman později zjistila, naštěstí je zde možné optimálně zaznamenávat velice vzdálená zemětřesení, například ta proběhlá v jižním Pacifiku. V roce 1927 pobývala ve výzkumných centrech v Německu, Francii, Holandsku a Belgii. Tím získala kontakty s tehdejšími nejlepšími specialisty, jako byl například Beno Gutenberg. Po návratu byla jmenována první ředitelkou seismologického odboru Královského dánského geodetického institutu (Royal Danish Geodetic Institute). Byla zodpovědná za chod a opravy přístrojů, za interpretaci seismogramů a za tvorbu bulletinu s daty. Pracovala osamoceně, a získala tak nedostižnou znalost záznamů seimických vln, které procházejí Zemí. Přestože nebyla placena za vědeckou práci, Inge zaujal fakt, že P-vlny (podélné seismické vlny) se nechovají tak, jak by se dalo očekávat podle dříve navrženého modelu vnitřní stavby Země. Začala mít podezření, že v zemském tekutém jádru se skrývá ještě něco jiného, než bylo očekáváno, protože na vlnách, které procházely zemským jádrem, pozorovala neočekávané změny rychlosti a směru. Klíč k řešení problému jí poskytlo významné zemětřesení na Novém Zélandu v roce 1929. V roce 1936, po letech pečlivých analýz, publikovala vědecký článek s velmi stručným názvem (P’). Nebylo pochyb, že tím vyvolá revoluci. Inge Lehman v článku popsala novou seismickou diskontinuitu ve stavbě Země, novou hranici, která odděluje dobře definované tekuté vnější jádro od do té doby neznámého pevného vnitřního jádra. Inge Lehman pokračovala ve své práci i po tomto skvělém úspěchu a stala se jednou z kapacit světového významu v oblasti studia zemského pláště. Do důchodu odešla jako mezinárodně respektovaná vědkyně, cestovala po světě a pomáhala všude, kde ji potřebovali. Byla první ženou, která byla oceněna Medailí Williama Bowie – nejvyšším geofyzikálním oceněním, za to, že: byla mistryní „čar a kouzel“, které se nikdy nedají nahradit počítačem. Tato téměř esoterická fráze zrcadlí trpělivou práci a skromné prostředky, kterými Inge Lehman zodpověděla velké vědecké otázky předdigitální éry. Zesnula v roce 1993 ve svých 104 letech v aseismickém Dánsku Nikdy jsem nezaznamenala žádný rozdíl v intelektu chlapců a dívek. Byla jsem tedy poněkud zklamaná, když jsem zjistila, že nejde o všeobecně panující názor. 19
RkJQdWJsaXNoZXIy MTcxMDUyNQ==